Když povolí nervy …
Proč dnešní situace v politickém životě vyvolává prakticky ve všech takovou nervozitu: – v politicích, v expertech a dokonce i v řadových obyvatelích? Proč kvůli probíhajícím událostem propadají nervozitě, proč pravidelně nazývají ty, či ony politiky „blázny“ nebo „cvoky“, a proč se politici dopouští skutků, s hlediska zdravého rozumu naprosto divokých (jako provokace se Skripaly, kterou zorganizovali Angličané)?
Proč tak najednou? No, jistěže to není první krize v naší době. Přesněji řečeno, ona je těžší, než mnohé předchozí, ale většina obyvatelstva (včetně politiků) to naprosto nechápe. V každém případě – prozatím. Copak se to stalo s lidmi, že cítí, pociťují do té míry, že velmi bolestivě reagují na, často docela nevinné podněty (inu, obecně vzato, co přimělo vládu T. May, pustit se do tak hloupé provokace?). Odpověď je zřejmá, ačkoli se rozsah takového jevu ani dnes nedoceňuje. A odpověď tkví v pochopení toho, že se tento svět, ve kterém lidé žijí už několik generací – boří.
Velmi dobře si pamatuji situaci konce 80.let. V ústavu, kde jsem pracoval (Ústavu fyzikální chemie – pozn.překl.), jednou před výplatou chyběly peníze a lidé se obávali, že výplatu nedostanou. Řekl jsem tenkrát, že dokud je v zemi sovětská moc, se nemůže stát, aby lidé nedostali výplatu. Tak se i stalo a příští den ráno peníze v pokladně byly. A proto to, k čemu došlo už za pár let, bylo, z psychologického hlediska, děsivou ranou. I když u nás byli naživu lidé (a dokonce ještě docela svěží), kteří si pamatovali válku a odpovídající rozvrat. Mládež jim ale už nevěřila. I když, chytrá Medea Michajlovna Meschi, když nějak koncem 80.let shlédla jakousi reportáž z Blízkého Východu, poznamenala smutně:
„To samé bude brzy i v Tbilisi“
Tedy, západní svět se dnes nalézá ve stejném stavu, jako SSSR koncem 80. let. Navíc, hospodářský mechanizmus přitom funguje stejný, i když se jim to zatím nevysvětlíte. Ale chytří lidé (a ti jsou vždycky) cítí, že se něco blíží, přičemž velmi těžkého. Dokonce i čas uběhl přibližně stejný, jako u nás od konce války do příchodu Gorbačova – 40 let, u nich – od krize let 70. do začátku zjevných problémů – 35-38 let. Takže jsou ještě lidé, kteří si pamatují, jak bylo předtím, ale udělat nemohou nic: mladá generace jim prostě nevěří, protože ona „starý“ život neviděla.
Mohu uvést jeden příklad. Ty početné hotely na březích teplých moří, ve kterých tak rádi žijí naši turisté, byly postaveny po roce 1981, kdy v důsledku stimulace osobní spotřeby v procesu realizace politiky „reaganomiky“ se prudce zvýšila početnost „střední“ třídy. Ale, kdopak z lidí, kterým je pod 50 let, dnes uvěří, že většina obyvatel západního světa do konce 80. let si v podstatě nemohla dovolit jezdit do lázní! No, můžeme si také připomenout, že v naší zemi podstatná část obyvatelstva nemá cestovní pas, a tím méně jich do lázní jezdí.
Takže, hlavním problémem krize bude propad životní úrovně obyvatelstva. Přitom, vzhledem k nahromaděnému obřímu dluhu, může být ten propad ještě silnější, než úroveň dnes formálně možná podle reálně disponibilních příjmů. Ale i kdyby dokonce tyto dluhy byly odepsány, tak je třeba mít na paměti, že, řekněme v USA, dnešní příjmy obyvatel odpovídají svou kupní silou situaci roku 1957… ano, tehdy měli samozřejmě vyšší životní úroveň než my (viceprezident USA Nixon přivezl koncem 50.let do Moskvy na výstavu vzorky bytové techniky, kterou tenkrát v USA propagovali – kdo chce, může se na netu podívat na odpovídající fotografie), ale přece jen nedosahuje úrovně, na kterou si všichni zvykli v posledních desetiletích.
A to je také hlavní důvod hysterie, kterou dnes vidíme u politiků, zvláště u mladých. Zdálo by se, že mají před sebou dlouhý život, ale prudké zúžení „střední“ třídy vede k tomu, že ztrácí obvyklý elektorát: chudí lidé pro nynější liberální populisty hlasovat nebudou. A nové politiky zatím k moci nepouštějí, což rovněž vyvolává vysoké napětí, protože aby se prosadili přes liberály kontrolovaná masmédia, jsou nuceni vystupovat dostatečně ostře.
Je ale přece třeba chápat, že nezmizí jen „střední“ třída, v podobě v jaké ji dnes chápeme, ale vzniknou naprosto jiné skupiny (jednu z nich jsem při nějaké příležitosti nazval „noví chudí“, tedy lidé s psychologií a vzděláním „střední“ třídy, ale chápající, že se už nikdy do pozice „střední“ třídy nevrátí.
Právě takové lidi u nás Gajdar a Čubajs*) považovali za hodné fyzického zničení, m.j. hladem, ale v politickém životě Západu nejsou takové myšlenky považovány za zcela korektní, a kteří vůbec nemají mít zastoupení v politickém prostředí. Pocit, že se do té doby jednotné politické prostředí, úplně pokrývající elektorát, začal „rvát“, a vytváří přitom vážnější mezery, rovněž nepřispívá stabilitě politického prostředí.
Znovu opakuji: – to, co se dnes děje v politickém prostředí Západu, do zblbnutí připomíná to, co proběhlo v SSSR koncem 80. let. A vzhledem k rozsahu a absenci alternativy, kterou SSSR měl (tehdy se u nás zdálo, že návrat ke kapitalizmu přinese jakési pozitivum), bude tam situace dokonce horší, než u nás. A povede ke stejným 90. létům… Není divu, že jsou nervózní!
Zdroj: https://khazin.ru/articles/1-mirovoy-krizis/60098-nervy-sdajut
*) Jegor Gajdar (1956-2009) – jedna z neslavných postav hospodářských a sociálních reforem v RF, po dobu 4 měsíců místopředseda vlády a 2 měsíce ministr financí RF, považován za zakladatele „ruské liberální školy“, jejíž zástupci po 25 let ovládají ekonomicko-finanční blok vlády RF;
Anatolij Čubajs (1955) – jeden z ideologů ruských ekonomických reforem, organizátor privatizace, „podepsal“ se především na rozvrácení jednotného energetického systému, od roku 1991 do r. 2010 ve vysokých vládních funkcích,
Od roku 2010 do letoška – šéf polostátní technologické společnosti „Rosnano“.
Překlad: Hroch180715