21. srpen – zničené naděje
21. 8. 2018
Vojáci, tanky, letadla. Velký stadion v centru města byl proměněn v koncentrační tábor, kterým prošlo 100 tisíc vězňů. V malé zemi s 10 miliony obyvatel tajná policie zatýkala bez zatykače, mučila a vraždila. Bylo zavražděno 15 000 lidí, další tisíce jsou nezvěstné, emigrovalo 200 000 lidí. To nebylo v Československu 1968, ale v Chile 1973. V té době už bylo v Československu „znormalizováno“.
R. 1968 jsme si při „obrodném procesu“ čichli k iluzi svobody i blahobytu současně, ale kromě zrušení cenzury a velmi mírného pokroku ve věcích rehabilitace politických vězňů se nic neobrodilo a nezměnilo; stali jsme se národem, kterému lze zamávat před nosem iluzemi jako saňovým psům vonícím soustem na konci prutu. Dubčekovi se jen vymklo řízení z rukou, pokud vůbec něco r.1968 řídil. Jeho dobře slyšitelné vzlykání do mikrofonu po návratu z Moskvy řeklo víc než učené analýzy spáchané tenkrát i dnes.
Ovšem – vzdávám čest skutečným hrdinům – Janu Palachovi, Janu Zajíci, Evženu Plockovi, Josefu Hlavatému, ale i Miroslavu Malinkovi a Janu Berešovi, Poláku Ryszardu Siwiecovi, Ukrajinci Vasylu Makuchovi a Maďarovi Sandoru Bauerovi, kteří se rozhodli, po vpádu vojsk Varšavské Smlouvy, protestovat sebeupálením.