Kdykoli se během studené války ve strategicky důležité zemi nebo oblasti vynořil charismatický lídr, který začne realizovat zdola podporovanou politickou agendu, která se vylučuje se zájmy zahraničních investorů, můžeme počítat s násilným řešením tak nehorázné neposlušnosti a jeho odstavením od moci. Jako v létě 1953, kdy se Washington a Londýn spojily v úsilí zničit íránskou demokracii a nastolit represivní monarchistický šáhův režim, jehož despocie vedla k posílení konzervativních náboženských nálad a později i k aktivitám islamistických elementů v hacknuté revoluci; položila základy pozdější Islámské republice a do dnešních dnů trvající animozitě mezi Washingtonem a Teheránem. Ačkoli změnu režimu v Teheránu v první řadě vyvolala zuřivá reakce Britů na znárodnění jejich íránského ropného portfolia, Trumanův kabinet zaneprázdněný válčením v Koreji nechtěl na rozdíl od následujícího nájemníka v Oválné pracovně tento plán provést. USA se v roce 1952 spíše obávaly možného triumfu prosovětských íránských komunistů (strana Túde) a Mosaddekova vláda jim zprvu zásadním způsobem nevadila.
