Od posměchu k vlajce na olympiádě. To je příběh, jak to Lucie Charvátová nevzdala

Biatlonistka a hokejista budou mávat v čele průvodu české výpravy modro-bílo-červenou vlajkou. Oba o to moc stáli, oba zvolili ostatní sportovci, aby na XXV. olympijských hrách v Itálii nesli jeden z českých státních symbolů.

Lucie Charvátová a David Pastrňák se ale coby vlajkonoši nepotkají. Každý bude v jiném městě. Lucie v Cortině d´Ampezzo, její mužský protějšek pak v Miláně.

Oba však považují svou úlohu na zahajovacím ceremoniálu za velkou čest. „I když to bude na dálku, myslím si, že to bude krásný. Zahájení je symbol olympiády. Sleduju ho od dětství a vždycky jsem obdivovala samotný ceremoniál i vlajkonoše. Je to velká pocta, ale budu z toho i nervózní,“ říká biatlonistka.

S nervozitou má ostatně bohaté zkušenosti. Provází ji dost často před závody, hlavně před štafetami. Právě za ně schytává Lucie Charvátová nejčastěji kritiku od sportovních fanoušků. A zatímco Davida Pastrňáka národ miluje, čerstvě třiatřicetiletá blondýnka se dost často ocitá pod palbou nelichotivých komentářů.

Stačí si pročíst názory pod články ve sportovních rubrikách.

Nejinak tomu je i v těch nejčerstvějších poté, co se odhalila jména vlajkonošů. Vedle Davida Pastrňáka by fanoušci raději viděli rychlobruslařku Martinu Sáblíkovou nebo lyžařku Ester Ledeckou. Někteří z nich dokonce vyjadřují obavu, aby vůbec trefila správný průvod.

Důvod? Špatná střelba, která ovlivňuje její celkové výsledky. Málokdy se podaří čisté konto. Dost často naopak musí za nepřesnou mušku na trestná kola.

Že právě to je její Achillovou patou, ví sama moc dobře. Přitom střelba pro ni byla od začátku tím největším lákadlem.

Rodačce z Krkonoš totiž běh na lyžích, s nímž začínala a v němž reprezentovala Českou republiku už na mistrovství světa juniorů a posléze i seniorů, přišel jednoho dne až moc fádní a nudný. Rozhodla se, že jej okoření střelbou a stane se z ní, jak sama říká, holka s bouchačkou na zádech.

„První rok v biatlonu byl pro mě úplně něčím jiným, novým. Hlavním cílem bylo naučit se střílet. Trefit terč přitom bylo vedlejší pozitivum, úkolem bylo nikoho nezastřelit,“ vzpomíná na své začátky Lucie. Střílet se ale nakonec naučila rychle a s jejím rychlým během do ní ostatní vkládají velké naděje.

O pár let později se dostavily i úspěchy. V sezoně 2015 až 2016 brala páté místo ve sprintu v rakouském Hochfilzenu, následně ve štafetě s Gabrielou Soukalovou, Evou Puskarčíkovou a Veronikou Vítkovou vyhrály zlato v americkém Presque Isle a ve stejném složení i stříbro v italské Anterselvě.

Následující sezonu sice rozjela skvělým ziskem bronzu ve štafetě Světového poháru v korejském Pchjongčchangu, po zbytek sezony a i v té následující už se ale trápila.

„Zpočátku jsem dělala rychlé pokroky, tak to vypadalo optimisticky. Ale když už si člověk myslel, že umí střílet po technické stránce, tak přišla psychika a nervozita a začala jsem kazit,“ přiznala v rozhovorech Lucie.

Závod od závodu byla pomalejší, o přesné střelbě si mohla nechat jen zdát. Do toho řešila poruchu metabolismu a zvažovala, že flintu ze zad navždy sundá.

Jenže všechno změnil muž – Nor Egil Gjelland. Od sezony 2018 až 2019 se stal novým trenérem ženské reprezentace. Jeho metody vrátily Lucii radost z biatlonu a daly jí chuť do dalších tréninků, přičemž právě ta podle ní stojí za polovinou úspěchu.

V německém Oberhofu vybojovala společně s Veronikou Vítkovou, Markétou Davidovou a Evou Puskarčíkovou třetí místo. V roce 2020 pak přišla první medaile v individuálním závodě – ve sprintu na mistrovství světa v italské Anterselvě získala bronz.

Ve stejném roce dokončila studium na Ekonomické fakultě Technické univerzity v Liberci a získala titul inženýrky. V roce 2024 se věnovala studiu postgraduálního manažerského programu na Vysoké škole ekonomické v Praze, z níž se pyšní titulem MPA se specializací Sportovní diplomacie.

Vzdělání přisuzuje Lucie velkou váhu, vkládá do něj veškerý volný čas a je pro ni životní prioritou.

Zlepšovat se chce dál ale i ve sportu. Ví, kde musí zabrat, uvědomuje si kritiku, která se na ni snáší. Když letos konečně absolvovala v Ruhpoldingu celý závod se dvěma čistými položkami, bez trestného kola a bez dobíjení, celá zářila štěstím.

Ve štafetě přidala k bezchybné střelbě ještě výborný běh, a i když Češky neskončily na medailových místech, z pátého místa, které vybojovaly, měly neskutečnou radost.

Přitom ještě před startem se ostatním závodnicím v týmu dopředu v šatně omlouvala, pokud by to pokazila. Po štafetě v rozhovoru pro iDNES přiznala, že po nepovedeném Oberhofu (ve sprintu skončila na 77. místě) byla její sebejistota v trapu.

„Přistupovala jsem ke štafetě radši dost rezervovaně. Nedivte se mi, za celou kariéru jsem mockrát zažila, jaké je to oklepávat se z každé nepovedené štafety,“ přiznala.

Oberhof je pro Lucii Charvátovou vůbec zakleté místo a ani ona sama se netají tím, že nemá německé středisko v Durynském lese vůbec ráda. „Moje nejlepší vzpomínka na Oberhof je, když se závody přesunuly do Ruhpoldingu,“ komentuje.

V roce 2022 tu skončila ve sprintu na 76. místě, když totálně propadla ve střelbě vestoje a ještě si na start vzala tréninkové lyže. Osudný jí byl Oberhof i v lednu v roce 2025, kdy se při položce vestoje špatně zorientovala v mlhavém počasí a střílela na vedlejší terče. Výsledkem bylo pět trestných kol a konečná 95. příčka.

Někoho by možná podobné fuckupy porazily, jenže Lucie má duši bojovníka. Nebojácná byla už jako dítě, když ve třech letech poprvé sjela sjezdovku Stoh ve Špindlerově Mlýně, kde s rodiči do šesti let žila.

Navzdory kritikům a posměvačným komentářům, z nichž některé jí vzkazují, aby už raději s biatlonem skončila, ona se nevzdává.

Vnímá je, a i když některé jsou pro ni zraňující, naučila se s mnohdy až nenávistnými názory žít. Nejvíce jich zaznívá právě u štafet.

„Já se omlouvám všem, kteří mi to mají za zlé, ale já jsem nikdy trenéry neprosila, abych mohla startovat ve štafetě. Vždycky jsem se snažila zajet co nejlépe, ale ve štafetě cítím velkou zodpovědnost za celý tým, a tak nejsem schopná předvést to, co bych si přála,“ svěřila se závodnice v pořadu Ženské podání.

Přesto má biatlon stále ráda a stále ji baví. Proto zatíná zuby a maká a snaží se dostat ze sebe to nejlepší. Zaměřit se na nedostatky a zlepšovat se. Prostor na to má.

Oproti loňskému roku si v letošní přípravě navýšila počty hodin na střelnici a radikálně změnila i tvar pažby. V týmu pro ni vymysleli co nejpřirozenější úchop. Při střelbě má teď mnohem pevnější zápěstí.

„Není horší střelec než ostatní holky z týmu. Jenže při závodech do toho vstupovala psychika,“ hodnotí ji trenér ženského biatlonového týmu Lukáš Dostál. Podle něj je dobrá pažba třicet procent úspěchu, dalších sedmdesát je o práci sportovce a o jeho hlavě.

Tak snad ji na olympiádě nezradí. Výhodou může být, že trať v olympijské Anterselvě patří mezi její nejoblíbenější jak podmínkami, tak samotným profilem. Opřít se bude moci i o své rodiče, bratra a přítele, kteří přijedou do Itálie fandit. A také o svůj fanklub.

Ten se stále rozrůstá a navíc ji podporuje jak na samotných závodech, kde je hlasitě slyšet i vidět (má dokonce vlajky s jejím jménem a speciální trička, pozn. red.), tak ji především brání ve všech komentářích. „Holčina, která fanklub vede, mi v podstatě fandí už od roku 2015. To je největší stálice, prožívá se mnou po celou kariéru každý závod,“ vyzdvihuje Lucie své fanoušky, kterým je za podporu vděčná.

The post Od posměchu k vlajce na olympiádě. To je příběh, jak to Lucie Charvátová nevzdala appeared first on Forbes.