Kampak na nás, rusožrouti!

Zdeněk Hrabica
12. 5. 2018
V roce 1943 uspořádala Liga proti bolševismu v jihlavském městském protektorátním, německém muzeu, v samé blízkosti tehdejší německé střední školy, posléze změněné na vojenský lazaret, honosnou výstavu - o tom, jak bolševici v Rusku plundrují zemi a její obyvatele. Po posledním hladomoru měli němečtí a čeští portektorátní kolaboranti, pořadatelé výstavy, dostatek materiálů, dokonce o tom, jak bolševici požírají své vlastní děti.

Naše milá paní učitelka Zdeňka Neužilová dobře věděla o smutných osudech každého z nás. Před očima měla i dětské jedince, kteří odešli před jejíma očima se svými rodiči do plynu. Znala naprosto dokonale dramatický osud našeho statečného sokolského učitele a vlastence Klofáče, brzy popraveného.


Ač jsme rozum teprve brali – nebála se nám svěřit, abychom té výstavě nevěřili. A po válce nám vysvětlila, co tím myslela. Měla oprávněný strach, že budeme poněmčeni!

Krásná to žena naší krásné vlasti milené. Nejenom k tomu dávnému a smutnému zážitku jsem se vracel v uplynulých hodinách, když jsem procházel prostorami 24.mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy. Obklopovala mne prostranství časem a požárem zplundrovaného Výstaviště Praha. Hned na uvítanou jsem narazil na identický vizuální komiksový seriál ke 100.výročí vzniku již dneska neexistující Československé republiky. Legie, výpověď legionáře Aloise Vonáska (zemřel ve svých 107 - 11.8. 2003 ), gulagy, holocaust, zločinný komunismus, poprava Milady Horákové, zničený život pátera Toufara, normalizace, fízlování za každým keřem, underground, „sametová revoluce“, pravda a láska s Václavem Havlem.


Sláva Bohu na Výsostech. Ani křesťanská a ani muslimská literatura nepřišla zkrátka.

Konečně pravda a láska zvítězily!

Proudy veselých dětí a studentů ze všech stupňů škol; učitelky vydávají pokyny, kde se po dvou hodinách prohlídky veletrhu společně sejdou, aby společně areál opustily. Přidávám se k dětem i ke studentům a rozmlouvám s nimi. Málokdo si jich všímá. Nejvíce je poutá mediální elektronika, reprodukční přístroje, literatura o přírodě, literatura anglické provenience, komiksový žánr – ale nikoliv ten s ideologickým obsahem. Stánky s čínskou a ruskou literaturou se až skoro úzkostlivě vyhýbají politice, ve srovnání s četnými českými nakladateli, z nichž některé ohnivě přímo hoří rusožrouctvím.

Pozorný návštěvník knižního veletrhu antikomunistické stánky míjí téměř bez zastavení – bez vzrušení v nich postávají většinou i státem placení zřízenci. Jsou na tom odlišně než o skývu chleba se rvoucí vydavatelé z prostředí soukromého knižního trhu, prodáme, neprodáme.

V minulých dnech jsem se z telemostu mezi Lipnicí nad Sázavou a USA dozvěděl, že v zemi neobyčejných možností - vychází ročně na dva milionů titulů.

Kampak na nás, v takovém množství knižní produkce, třeba i momentálně nějací nenávistní a umanutí rusožrouti.

Už Karel Hašler, než jej stihl ten strašný osud v koncentračním táboře Mauthausenu a než ho nechali rakouští Němci zmrznout na apelplatzu, si notoval v písni „Kampak na nás , Bolševici!“ :

„...My si v Čechách nenecháme/bolševismem hlavy splést,/ republiku neprodáme/ za zradu a podlou lest, / my jsme národ příliš zdravý.../

Ostatní moje zážitky z návštěvy veletrhu Svět knihy byly již veskrze kladné a radostné. Rusožrouctví, nenávistný antikomunismus v knižní produkci při gigantické státní a tzv. neziskové podpoře - jsem hodil za hlavu. Nechal jsem na sebe působit slušnou produkci pro malé čtenáře, krásnou literaturu, výjimečné- leč skoupé dílo české a světové poezie. Těšila mne slušná produkce a pestrá nabídka Českého rozhlasu.

Bohužel cenová hladina nabízených knih i při veletržních výhodách mi neumožnila odnést si mnoho titulů - až na jednu knihu. Tu jedinou knihu jsem si koupil za devadesát korun českých, abych ji okamžitě odeslal svému milému slovenskému kamarádovi do Bratislavy - prostřednictvím České pošty.

U okénka jsem na naší poště před chvílí zaplatil 140 Kč, vždyť jsem knihu odesílal do zahraničí.

Bylo mi a je mi nakonec nejenom z tohoto aktu hodně smutno. Snad ne – Bída filozofie?

Foto autor