O schizofrenní existenci palestinských studentů na izraelských univerzitách

 Naučili jsme se potlačovat svou identitu a emoce, nejsme schopni mluvit o masakru v Gaze. Ale i v relativním bezpečí jsme uvězněni pocitem viny„Raději bych se narodil jako žid v Izraeli nebo jako Palestinec na okupovaných územích Západního břehu a v Gaze.

Tato existence někde mezi je nemožná – zabíjí mě.“ To jsou slova palestinského studenta z Ben-Gurionovy univerzity, která mi řekl před rokem během přestávky na kávu na kampusu. Od té doby mi zůstala v paměti: svou přehnanou jednoduchostí a pocitem porážky dokázala vystihnout schizofrenní existenci palestinských občanů Izraele, a to zejména na izraelských univerzitních kampusech od 7. října.

Od prvního dne války se palestinští studenti na izraelských univerzitách ocitli uprostřed bouře, rozkročení mezi dvěma protichůdnými realitami – jednou v jejich mateřském jazyce, arabštině, a druhou v hebrejštině. Když spěchali mezi přednáškami a sledovali na svých telefonech aktuální situaci v Gaze, jedna zpráva je upozornila na „likvidaci teroristické buňky Hamásu“, zatímco jejich obrazovky zaplavily zprávy o „útoku okupační armády, při kterém většinu obětí tvořily ženy a děti“.