Divadlo jako kluziště. Interaktivní jízda na Žižkově rozbruslí celý sál
Jak vypadá krasobruslení bez ledu a bez tlaku na výkon? Performerka a bývalá krasobruslařka Becka McFadden v divadelní show Iconic Program proměňuje sál v kluziště a klade mrazivou otázku: kde leží křehká hranice mezi sportem a sebezničením? Inscenace obnažuje, že za dechberoucími piruetami a pod třpytícími se dresy se ve skutečnosti skrývají léta dřiny, nenaplněná očekávání i neustálá kritika.
Bruslili jste někdy v životě? Pak si možná vybavíte prostou radost z pohybu po zamrzlé ploše i bolestivý pád při marném pokusu o holubičku, jízdu vzad či piruetu. Ale možná vám křivdím a řadíte se k lidem, kteří se takzvaně se „šlajfkami“ na nohou už narodili.
Ať tak, či onak, v autorském sólovém představení Iconic Program (Ikonická jízda) se bývalá krasobruslařka Becka McFadden snaží právě na onu nekomplikovanou radost rozvzpomenout.
Zbavit ji všech nánosů, jež ji za roky plné krasobruslařského úsilí, stejně jako vlastních i cizích očekávání, slov kritiky i obdivu, zcela zakalily. A přítomné diváky umělkyně vyzývá, aby tento potěšující požitek naplno (čtěte celým tělem) prožili (čtěte roztančili) spolu s ní.
Na úvod trochu kontextu: Nadcházející rok odstartuje hned dvěma významnými sportovními událostmi. Únorovým kláním o olympijské zlato v Miláně a březnovým mistrovstvím světa v krasobruslení, které se po třiatřiceti letech bude navíc konat v Česku.
A právě u příležitosti dvojitého světového klání v této disciplíně v tuzemsku působící performerka a někdejší krasobruslařka s odstupem let pohlédla na to, co jí vlastní krasobruslařská dráha dala a vzala.
Jde o divadelní kus, workshop bruslení nebo one woman show připomínající počiny profesionální tuzemské tanečnice a performerky Miřenky Čechové? Asi od každého trochu, tak se pohodlně usaďte, než se společně vydáme na led, totiž na jeviště.
„Máme tu takový problém: nacházíme se v divadelním sále, proto je tento projekt už od samého začátku dost možná odsouzený k neúspěchu,“ otevírá s nadsázkou anglicky asi hodinovou show v žižkovském sklepním divadelním prostoru Venuše ve Švehlovce McFadden.
Čtyřiačtyřicetiletá herečka se narodila a vyrůstala na východním pobřeží Spojených států ve státě Pensylvánie. Na tuzemské divadelní scéně působí od roku 2021. A to s uměleckým uskupením Beautiful Confusion Collective.
Do Prahy ji přivedl brexit. Do té doby účinkovala v londýnské Hornsey Town Hall Arts Centre. Vztah k české metropoli si však vybudovala už na vysoké. A na University of London Praze dokonce zasvětila i disertační práci.
Ale zpátky do sálu. Růžové chrániče zakrývající ostré ocelové čepele ledních bruslí obutých na štíhlých nohách performerky jako by jen podtrhovaly její výše uvedené sdělení o absurditě celého projektu. Nadto záhy po pronesení oné věty si McFadden brusle sundavá a vzdor tématu celého divadelního kusu je už do konce večera nanazuje.
A růžová je vyjma chráničů i karta s prostým nápisem „kiss“ (polibek), již diváctvo třímá v rukou společně s ještě jednou, modrou. Na té stojí obdobně lakonické „cry“ (pláč). S jejich pomocí má každý divák či divačka v průběhu představení za úkol vyjádřit svůj pocit z výkonu, jejž McFadden právě podala.
Nápisy na zalaminovaných kartičkách odkazují k místu, kam se po své jízdě odebere závodník či závodnice, aby tu společně s trenérem počkali na vyhlášení bodů. Zatímco průběžné skóre, které sledují na monitoru, vyvolává mnoho protichůdných emocí. A právě odtud se vzalo kiss & cry.
Ale hodnotit jezdkyni bez ledové plochy? Dosti podivné zadání. Na kluziště, v duchu citované repliky, tu totiž odkazuje pouze bílý látkový obdélník uprostřed jeviště, kontrastující s jinak černým baletizolem.
Navíc v nesmyslném zadání „bruslit bez bruslí“ nezůstává McFadden osamocena. Opakovaně vyzývá diváky, aby se zvedli ze sedadel a pod jejím vedením si osvojili základní bruslařské techniky.
A tak se přistihnete: Stojíte v prostoru mezi sedadly a „bruslíte“; hlediště je pro takový typ interaktivní produkce uzpůsobeno, zmenšenou kapacitou sálu a větším prostorem mezi jednotlivými židlemi.
Dle instrukcí bývalé krasobruslařky střídavě překlápíte chodidla na vnitřní a vnější hrany – ona základní jezdecká technika, nezbytná pro čistou jízdu. Nohama v ponožkách šoupete nohy do rytmu hudby po podlaze, zatímco se – po vaší imaginární ledové ploše – řítíte střemhlav kupředu.
„Na bruslení bez bruslí je uspokojivé neodrážet se příliš daleko,“ nabádá publikum při workshopovém intermezzu zadýchaně umělkyně.
Pod energickým vedením vaší samozvané instruktorky této speciální disciplíny, říkejme jí třeba krasobruslení na baletizolu, se tak nějak nanečisto učíte, jak udělat obrat zvaný bracket, stojnou piruetu či takzvané nůžky; pohyb, kdy za jízdy stáčíte špičky k sobě a od sebe.
Místo bruslí však máte na nohou jen vlastní ponožky – stejně jako bývalá krasobruslařka, jež stojí před vámi. A díky společnému úsilí, hudbě a jakési absurditě celého zážitku se nakonec dostavuje i onen kýžený pocit: čirá radost z pohybu.
Společný tanec však přináší ještě další patrně zamýšlený efekt. Vyvolává empatii. Zatímco se sami neohrabaně – a tady samozřejmě hovořím čistě sama za sebe – sunete po podlaze ve snaze napodobit elegantní, byť s absencí ledu nutně zvláštní, pohyby performerky, přistihnete se při zásadní myšlence: Zpřítomnit iluzi lehkosti pohybu v krasobruslení je pořádná dřina.
A kromě toho ona vzdušnost bez ledu tak docela nefunguje. Krasobruslení je pohyb na hraně. A to doslova. Neustále hrozící nebezpečí pádu na kluzké ploše je důležitá esence, jež z této disciplíny činí to, čím je – děsivě krásnou nebezpečnou jízdu. I to je poznání, s nímž McFadden na základě dekonstrukce pohybu po ledě přichází.
A dekonstruované je také prostředí. Scéna je prostá, minimalistická. Přesto je jasné, kde se nacházíme. K zimnímu stadionu zde vyjma látkové ledové plochy uprostřed jeviště upomíná i ona půlkruhová lavice, ono zpodobnění zmíněné kiss & cry zóny, v levém rohu stage.
A stranou nezůstává ani prostor „mimo záznam televizního přenosu soutěže“. Automatický vysavač je tu namísto sněhové rolby ve funkční nadsázce vypuštěn po každém čísle. Šatny jsou pak znázorněny jako obyčejné plechové úzké skříňky, z jejichž útrob performerka postupně vytahuje a obléká si nejrůznější třpytivé úbory, pro krasobruslení tak typické.
Naopak promítací plátno jako by odkazovalo právě ke kamerám, které přenášejí klání na televizní obrazovky, či obrazovkám s bodovým skóre, na něž soutěžící po výkonu netrpělivě čekají. Nad hlavou McFadden jsou tak promítány tu prostřihy nejrůznějších úspěšných krasobruslařských sestav, tu citáty, jež se při uměleckém výzkumu staly pro McFadden stěžejními.
Jako například výňatek z textu americké zpěvačky Patti Smith nebo ten z knihy The Self Delusion (Sebeklam) amerického neurovědce Gregoryho Bernse anebo slova badatele Jacka Halberstama či úryvek z článku sportovní publicistky Christine Brennan. Objevuje se rovněž „mučednice všech krasobruslařek“ svatá Lidwina, pro kterou se pád na bruslích stal osudným.
Z plátna také k divákům a divačkám v jednu chvíli promlouvají matka i sestra umělkyně, vzpomínají, jak nešťastná byla „malá Becka“ ze svých krasobruslařských neúspěchů. Pro publikum tak vysílají jasné poselství. To, že umělkyně kvůli špatnému bodovému skóre, jak už to tak v teenagerském věku bývá, začala negativně vnímat celou svou osobu, ovlivnilo nejen ji, ale i její blízké.
Z projekce nakonec vystupuje i sama umělkyně a upozorňuje na nebezpečnou spojnici mezi krasobruslením a poruchami příjmu potravy. V černém tričku s nápisem Nirvana a jejich kultovním žlutým smajlíkem, působí její sdělení jako jakýsi recesivní povzdech.
„Chci si dát šanci to tentokrát neposrat,“ sděluje sama sobě, divákům i svému mladšímu já před svým závěrečným číslem McFadden.
Je těžké divadelní počin McFadden hodnotit, když ona sama právě ono hodnocení výkonu v kusu zpochybňuje. To, co chválit lze, je rozhodně umně využívaná interaktivita, jež diváka zpřítomňuje a zcitlivuje k McFaddenině niterní zpovědi.
„Mohlo by existovat krasobruslení bez soutěže?“ ptám se po představení performerky. „Mohlo, ale pak už by to nebyl sport,“ uzavírá bez zaváhání umělkyně a někdejší krasobruslařka Becka McFadden.
Závěrem zbývá dodat, že pokud jste kdykoli dělali jakýkoli sport, jenž vyžaduje špetku odvahy, není těžké se ztotožnit s úvahou McFadden: Sice, že zhruba sedmdesát procent veškerého vynaloženého úsilí se děje v hlavě – v neustálém překonávání sebe sama, v posouvání vlastních hranic. O mnoho menší část tvoří samotná technika.
Z české produkce má kus blízko k Baletkám Miřenky Čechové, v nichž tanečnice též s odstupem let kriticky pohlíží na své mladší já, které ideál umírající Odety i dril taneční konzervatoře dovedly k extrémnímu sebemrskačství či poruchám příjmu potravy. Obě performerky pak v pohledu upřeném do vlastní minulosti hledají způsob, jak se v dospělosti osvobodit od nároků, jimž se tolik let snažily dostát.
Zatímco však představení Čechové dýchne na diváky hluboké a tíživé emoce, onomu rukopisu umělkyně McFadden jde přece o něco jiného: Najít pod vším nenáviděným, co ulpělo, původní lásku a obdiv k milovanému sportu, k němuž se společně s přítomnými diváky snaží znovu a znovu protančit, pardon – probruslit.
Psáno z generální zkoušky v Praze 11. prosince.
The post Divadlo jako kluziště. Interaktivní jízda na Žižkově rozbruslí celý sál appeared first on Forbes.