Z rodinného alba na plátno. Jak rodačka z Únětic zaujala newyorskou galerii
Vystavovala na Art Basel Miami a právě chystá už druhou sólovou výstavu pro svou zastupující galerii na Manhattanu. Kdo je Anastázie Anderson, umělkyně, která se ve své tvorbě vrací do doby svého dětství a skrze své malby nás vrací do devadesátých let minulého století?
Má na sobě bílý svetr s šedými pruhy a velkou, výraznou růžovou péřovou bundu. Do obličeje jí vidět není, na plátně o to více vynikají její rudé rukavice a do žluta zbarvený obličej malé dívenky, která jí stojí po boku. Nevíme, kam spolu jdou ani co je čeká, i přesto s jistou mírou nadsázky můžeme prohlásit, že jde o výjev ryze univerzální.
Podobnou fotografii, podle které Anastázie Anderson vytvořila obraz s názvem Pink Coat, totiž ve svém rodinném albu najde většina z nás: rodiče či prarodiče v – z dnešního pohledu retro – svrchnících vedoucí své maličké na kroužek, doprovázející je na první školní den nebo dělající společnost na výpravě na zimní bobování.
„Tohle je do jisté míry opravdu typicky česká fotka,“ říká britsko-česká umělkyně Anastázie Anderson ze svého londýnského ateliéru, jehož zdi jsou pokryté jejími díly menších formátů. Sama na vzpomínané malbě vyobrazila své mladší já a svou babičku. Další kontext – situaci nebo událost – není třeba doplňovat.
Rodačka z Únětic na svých plátnech nevypráví konkrétní příběhy. Skrze pohled do minulosti naopak zprostředkovává univerzální symboly doby jejího dospívání, přibližuje typickou ikonografii a zkoumá, jak moc silně ovlivňuje fotografie naši imaginaci, vzpomínky i myšlení.
K autorské metodě a rukopisu Anastázie Anderson přirozeně dospívala řadu let. Fotografické předlohy z jejího mládí ale provázely její tvorbu od začátku. Tedy od dob, kdy si po ukončení studia na britské střední škole v Praze dopřála rok volno, vydělávala si jako au-pair a kdy také poprvé začala soustavně pracovat na svém malířském portfoliu.
„Nemám jednoznačnou odpověď na to, proč mě minulost tak táhne. Možná za to může fakt, že jsem povahou velmi nostalgický člověk,“ říká třicetiletá malířka. K umění ji od malička vedli její rodiče, zejména pak tatínek, sám amatérský výtvarník, který často se svou dcerou navštěvoval nejen Národní galerii.
Ze vzpomínek svého otce, národností Brita, dnes Anastázie Anderson rekonstruuje možné začátky svého zájmu o umění. Z vyprávění ví, že jako malá se zamilovala do jednoho Picassova obrazu ve Veletržním paláci. Upoutal ji zjevně tak, že – ač studovala všeobecné gymnázium – se malbě rozhodla věnovat naplno.
Nezamířila ale ani na UMPRUM, ani na AVU. „Byla jsem si téměř jistá, že by mě nevzali. Neměla jsem žádné technické základy, všechno jsem se učila tak nějak sama,“ vzpomíná. Její kroky proto vedly na britské ostrovy, konkrétně na Falmouth School of Art, kde podle jejích slov probíhala výuka volněji.
Z jižního cípu Anglie pak zamířila na magisterské studium do Londýna, konkrétně na prestižní Royal College of Art, která je považována za jednu z nejlepších institucí v oboru. Dostala se na čtvrtý pokus, což zpětně považuje za výhodu – na školu v britské metropoli nastoupila s již vyvinutým rukopisem.
Zatímco v prvním ročníku začínala s „více naivní figurací“ v polo-černobílé barevnosti a na plátno přenášela doslovné otisky fotografií z dětství, studium ukončovala s malbami s výraznou barevností a kompozicemi, které se snímky jen inspirovaly. Právě modifikací fotografií vzniklo i ono plátno s babičkou v oversized bundě.
Metoda, kterou Anastázie Anderson tvoří, je následující: v rešeršním období před zahájením malby nové série si umělkyně studuje stovky naskenovaných fotografií z dětství ze svého archivu. V hlavě si pak během hodin vizuálního vzpomínání tvoří nové výřezy nebo kompozice vycházející z vícero snímků.
„Nejde tolik o konkrétní momenty z fotek, jako spíš o specifickou vizuální estetiku. Fotografie, zejména ty domácí, amatérské mě fascinují. Nejsou perfektní, mají křiklavé barvy a zejména ty z devadesátých let ve mně vzbuzují velkou melancholii. Navíc jim všichni vrstevníci rozumíme, známe jejich jazyk,“ říká malířka.
Zmíněná nostalgie prostupuje celou její tvorbou. Na plátnech najdeme autorčin rodinný dům, milovanou kočku, stejně jako vodárenskou věž v Úněticích, kde vyrůstala. Nechybějí ani bílé plastové židle, typický doplněk nejedné české zahrady, stejně jako dětské oblečení charakteristické pro generaci dnešních mileniálů.
Mimochodem – obraz, který jsme popisovali za začátku, má v kariéře malířky zásadní roli. Prezentovala ho v rámci diplomové prezentace na Royal College of Art, kde každý z absolventů mohl vystavit jen jedno dílo. Zdá se, že Anastázie Anderson vsadila na to správné – díky němu se dostala do hledáčku newyorské komerční galerie YveYANG sídlící na Manhattanu.
V ní také za několik měsíců po ukončení studia měla svou první sólovou výstavu. „Mít výstavu v New Yorku bylo surreálné. Vždyť jsem holka z Únětic! Po několika odmítnutích na Royal College of Art to bylo dost velké zadostiučinění,“ říká ke zkušenosti česko-britská malířka.
Galerie ji na konci minulého roku prezentovala také na veletrhu Art Basel Miami Beach. Zde rodačka z Česka představila obrazy ze série Children of Paradise, na které pracovala téměř rok. Jejím jádrem jsou dětské obličeje. A stejně jako v předchozí tvorbě vycházejí z reálných předobrazů.
Místo fotografií tentokrát Anastázie Anderson sáhla po filmech. „K nápadu věnovat se dětské tváři mě přivedla nejen touha zjednodušit kompozici, ale i film nedávno zesnulého režiséra Bély Tarra Sátántangó, kde je neuvěřitelně zajímavá dětská postava jménem Estike. Má strašně zvláštní vlastnosti a obličej,“ říká k poslední inspiraci.
Tu umělkyně rozšířila i na další dětské postavy z filmů. V jejích posledních malbách tak můžeme najít například postavy Any a Isabely vycházející ze snímku Duch úlu španělského režiséra Víctora Erica.
Nyní se malířka připravuje na další sólovou výstavu, kterou by na podzim tohoto roku měla hostit její zastupující galerie. Stále se chce držet figurativní malby, ráda by – po zhlédnutí děl amerického malíře Franze Klina – ji ale tentokrát přivedla do dialogu s tou abstraktní.
A dlouhodobé cíle? Nejen vybudovat si takovou pozici, aby umělkyni mohla malba nadále živit, ale také větší spojení s Českem. „Ráda bych více pronikla na tamější trh, nemám tam žádné konexe. Přála bych si, abych se tam se svými malbami vrátila a aby je mohla vidět moje rodina.“
Ať to bude jakkoli, tvorbu mladé česko-britské umělkyně se vyplatí sledovat. Jak nám nedávno ukázal úspěšný český malíř Vojtěch Kovařík, i z komerčního úspěchu v zahraničí je možné postupem času vydobýt ten institucionální.
The post Z rodinného alba na plátno. Jak rodačka z Únětic zaujala newyorskou galerii appeared first on Forbes.