Obnovitelné zdroje narážejí na své limity. Politici proto stále více koketují s jádrem
Křivka zájmu evropských států o rozvoj výroby elektřiny z jádra se pohybuje v sinusoidě a v posledních letech se opět začíná drát směrem vzhůru. Po třech dekádách, kdy se Evropa soustředila především na obnovitelné zdroje, nastává na kontinentu jaderný comeback.
Dnes už ho přitom nelze označit ani za plíživý, jelikož plány v jaderné energetice, které evropské státy představily jenom v uplynulých čtyřech letech, ukazují, že by se mělo jednat spíš o boom.
„Svět vstupuje do věku elektřiny a Evropa zažívá velký návrat k jaderné energii,“ prohlásil v polovině ledna na půdě Švédské královské akademie věd výkonný ředitel Mezinárodní energetické agentury (IEA) Fatih Birol.
Stalo se tak, když vypichoval nejdůležitější body z aktuálního dokumentu EIA World Energy Outlook, jenž popisuje, jakým směrem se světová energetika vydá v nejbližších letech. V samotné Evropě je posun v jaderné energetice v této dekádě razantní a ještě před deseti lety by byl takový scénář těžko uvěřitelný.
Prvotní jaderná vlna na starém kontinentu proběhla mezi šedesátými a osmdesátými lety minulého století. Poté docházelo k postupnému útlumu zájmu o tyto technologie, což vyvrcholilo jadernou havárií v japonské elektrárně Fukušima v roce 2011.
Německo na ni reagovalo rozhodnutím o postupném uzavření všech svých jaderných elektráren, což před dvěma lety nakonec dodrželo. Dnes ale v této energetické strategii stojí osamoceno a i dnes mu s pětinou výroby elektřiny v zemi musejí pomáhat uhelné elektrárny.
Také další evropské státy měly v plánu postupně uzavírat své jaderné provozy, nebo alespoň nestavět nové. Stačila jedna dekáda a situace je naprosto opačná. Na starém kontinentu se, alespoň prozatím na papíře, schyluje k jaderné renesanci.
Kromě tradičně jaderné Francie se nové jaderné bloky či celé nové jaderné elektrárny na zelené louce chystají postavit například Polsko, Slovinsko, Slovensko, Bulharsko i Česko, státy jako Belgie nebo Dánsko ruší své předchozí plány na uzavření bloků a naopak začínají přemýšlet o tom, jak otevřít cestu k výstavbě nových.
Největším překvapením poslední pětiletky jsou Švédsko a Norsko, které patří k premiantům Evropy ve využívání obnovitelných zdrojů energie (OZE) a k jádru se v minulosti stavěly spíše odmítavě.
Za tímto rychlým obratem stojí kombinace více faktorů. Státy se musí vlivem elektrifikace průmyslu i dopravy připravit na zdvojnásobení spotřeby elektřiny do roku 2050, což si logicky vyžádá posílení na straně výroby elektřiny. A to v situaci, kdy Evropa kvapně řeší svůj hlavní domácí úkol, kterým je dekarbonizace.
V rámci té musí jednotlivé státy nejprve vyřešit, čím nahradí uhelné elektrárny, aby si zajistily soběstačnost ve výrobě elektřiny při současné spotřebě a nemusely ji dovážet. V Německu na to zatím nepřišli, proto jim dnes jedou uhelné provozy doslova na plné kotle.
Všechny státy Evropské unie se přitom v rámci Green Dealu neboli Zelené dohody zavázaly k tomu, že tyto špinavé fosilní zdroje budou postupně nahrazovat bezemisními technologiemi. S jejich zapojováním ovšem začínají přicházet na jejich limity.
Tím základním je, že OZE patří mezi takzvané nestabilní nebo neřiditelné zdroje, jelikož elektřinu vyrábí pouze tehdy, když jsou k tomu příznivé podmínky – zjednodušeně řečeno, když fouká vítr a svítí slunce. Vedle nich tak musí pro případ nouze stále existovat ty stabilní, v podobě velkých elektráren.
Země pak začínají narážet i na jejich kapacitní limity. Konkrétním příkladem je Norsko, jehož energetiku pohání hlavně vodní elektrárny. Klimatická změna v posledních letech nicméně způsobuje výkyvy ve výrobě elektřiny z vody častěji směrem dolů a prognózy do budoucna hovoří o úbytku vody v evropských řekách, což omezí i produkci vodních elektráren.
Skandinávie je dále logicky limitována ve využití solárních elektráren, svou sílu proto chtějí tamní státy soustředit na rozvoj větrných elektráren, které stále mají v daném regionu velký potenciál jak na pevnině, tak na moři.
Politici v nich ale dnes budoucí hlavní nohu energetiky, která by měla pomoci na straně výroby dorovnat očekávanou dvojnásobnou spotřebu, nevidí. Koneckonců trápí je i přetěžování přenosové soustavy a hrozby blackoutů (výpadků elektřiny) způsobené právě zapojováním všude rozesetých obnovitelných zdrojů.
Namísto OZE tak dnes podobně jako v chronicky známém memu, kde se mladý muž vedoucí si po svém pravém boku dívku v modrých šatech se zájmem otáčí za dívkou v červených šatech, politici čím dál častěji pokukují po jaderné energii.
Příklon k jádru v Evropě je v současnosti více než patrný a do budoucna bude mít další efekt, který půjde proti rychlejšímu rozvoji OZE. Pokud evropské státy opravdu rozjedou výstavbu jaderných elektráren a budou do každého bloku investovat v přepočtu nižší stovky miliard korun, budou usilovat o to, aby se jejich provoz co nejdříve zaplatil.
K tomu nicméně potřebují, aby na trhu byly po několik budoucích dekád když ne stabilní, tak alespoň co nejvyšší průměrné ceny elektřiny, samozřejmě při zachování cenové dostupnosti energií pro občany. A rozvoj obnovitelných zdrojů jde proti tomuto trendu.
V posledních několika letech v evropské energetice kvůli čím dál tím většímu počtu obnovitelných zdrojů počítáme stále vyšší počet dnů v roce, během kterých se spotové ceny elektřiny dostávají až do samotného záporu.
Pokud dnes občané mají obavy z vysokých nákladů na výstavbu jaderných bloků a politici je uklidňují, že státnímu rozpočtu se vrátí, jakou budou mít politici motivaci posílat miliardy eur do rozvoje OZE, které mají snížit cenu elektřiny a tím snižovat zisky z jaderné výroby, které mají umořovat splátky dluhu související s výstavbou jaderných elektráren?
Fakticky jen politickou a jak už jsme sami byli několikrát svědky, politika se ne vždy střetává s realitou, zejména tou ekonomickou.
Chystaná renesance jaderné energetiky tak bude bránit rychlejšímu rozvoji obnovitelných zdrojů. Není to ale tak, že by tyto dva odlišné zdroje pro výrobu elektřiny byli nepřátelé, v tomto století naopak půjdou trochu jako sourozenci společnou cestou. A budou se na ní vzájemně vhodně doplňovat.
Tím silnějším bratrem ale na rozdíl od představ politiků na přelomu tohoto tisíciletí nakonec nebudou obnovitelné zdroje v podobě solárů, větrníků a hydroelektráren, ale stabilní výroba v podobě jaderných elektráren.
Ty v budoucnu v dekarbonizované Evropě zajistí každým dnem po celý rok výrobu elektřiny pro základní spotřebu (takzvaný baseload). V energetických špičkách jim pak budou pomáhat právě obnovitelné zdroje v kombinaci s bateriemi, jejichž kapacita se neustále zvyšuje.
Obnovitelné zdroje v Evropě si tak na svou hlavní roli budou muset ještě počkat. A to zřejmě až do příštího století, kdy doslouží dnes stavěné nebo plánované nové jaderné reaktory. Nahradí je ale za sto let opravdu OZE?
Neobjeví se do té doby nový zdroj, o kterém dnes ještě nevíme? Nebo při dnes velmi extrémní představě hraničící s fantasmagorií – nezmění se pohled na uhlí či obecně fosilní zdroje? Sto let je obzvláště v současném extrémně rychlém světě opravdu dlouhá doba i pro ty nejdivočejší politické obraty.
The post Obnovitelné zdroje narážejí na své limity. Politici proto stále více koketují s jádrem appeared first on Forbes.