Češka oživila starou sklářskou techniku. Dostala za to ekvivalent filmového Oscara
Spojuje sklo a papír, materiály, které v jejím pojetí symbolizují lidskou tvořivost, úsilí a hledání dokonalosti. Josefína Váchová oživením sklářské techniky pâte de verre ohromila i porotu mezinárodní soutěže Stanislav Libenský Award. Uspět v ní je přitom podobné jako získat oscarovou sošku.
Cena, kterou se mladá umělkyně ze Stružince u Lomnice nad Popelkou může pyšnit, je prestižním oceněním a samotná soutěž pak jedinečnou platformou, která objevuje nové osobnosti ve sklářském oboru. Ostatně ne nadarmo nese jméno jednoho z nejvýznamnějších českých sklářských umělců a pedagogů.
„Vyhrát Cenu Stanislava Libenského je krásný pocit. Je to dosažení něčeho, o čem mladý sklář slýchává od začátku studia, taková mezinárodní meta. Považuji to za úspěch, ale i náhodnou shodu několika cenných názorů,“ říká Josefína Váchová. Přitom nebyla jediná, kdo ve své práci zkombinoval několik materiálů. Objevila se i díla, v nichž byl netradičně spojen 3D tisk a sklo nebo sklo s hlínou.
Ona si ale zvolila průmyslový papír a sklářskou řemeslnou techniku pâte de verre, která je hodně tenká a křehká. Právě podobnost, historie a původ obou materiálů ji fascinovaly a zaujaly. Díky ocenění se navíc v létě zúčastní čtrnáctidenního workshopu v Pilchuck Glass School – mezinárodním centru pro sklářské umění v USA.
Není to ale poprvé, co jí právě papír a sklo tak učarovaly. Už v roce 2023 vyhrála soutěž Master of Crystal pod hlavičkou sklářského gigantu Preciosy, kde nadchla odbornou porotu myšlenkou spojení recyklace odpadového rokajlu, tedy skleněné perličky, a ručního japonského papíru, na jehož vývoji spolupracovala s ruční papírnou Papyrea).
Potenciál má v širokém designovém využití. „Pracovala jsem s perličkou jako s odpadovým materiálem a chtěla jsem ho transformovat do nového kompozitu,“ přibližuje Váchová svůj nápad, který nazvala Pearl Paper.
Do soutěže vstupovala s projektem Bilancio, který byl vrcholem její diplomové práce. Navrhla ho jako site-specific instalaci a modifikuje ho vždy podle konkrétního prostoru. Zatím ho realizovala ve třech unikátních prostředích – ve staré generátorovně v Janově nad Nisou, v Galerii N v Jablonci nad Nisou a v industriální továrně Mastných v Lomnici nad Popelkou.
Každá z instalací zdůrazňovala vztah ke specifické architektuře, zejména dialog mezi historií, kulturou a budoucností materiálů i architektury.
„Když jsem s technikou pâte de verre začínala, byly to nejdříve malé objekty, ze začátku amorfní, kdy připomínaly třeba mořské žebernatky (zooplankton) nebo skořápky či specifické struktury hadí kůže. Potom mě oslovil umělecký směr minimalismu a japonská kultura, která přinesla výrobu pevného papíru z lýka morušovníku. A protože mě na škole učili Václav Řezáč a později Lada Semecká, kteří oba působili v minulosti v japonské škole v Toyamě, byla jsem jejich tvorbou a přístupem inspirována.“
Technika pâte de verre byla znovuobjevena Francouzi během secese, kdy se používala například k výrobě barevných váz nebo stínidel. Na rozdíl od hutního a taveného skla umožňovala vytvořit tenkou a dekorativně reliéfní stěnu skleněné nádoby. Často se jednalo o květinové motivy ztavené ze skleněného prachu různých barev.
Dnes je technika pâte de verre využívána především k uměleckému vyjádření sklářských výtvarníků. Josefína Váchová ji netradičně uplatňuje při tvorbě čistých geometrických tvarů, přičemž v procesu tavby pečlivě hlídá slinutí materiálu. Ve srovnání s klasickou tavenou plastikou tato technika nevyžaduje dlouhý chladicí proces.
„Nejprve si vytvářím vrstvenou sádropískovou formu, aby se dal objekt po utavení v peci lépe vyndat. Vysušenou formu dále upravuji, například zabrušováním povrchu. Následně do ní pečlivě vkládám skleněnou kaši složenou z frity – nadrcených skleněných střepů smíchaných s lepidlem, které při výpalu v peci shoří,“ popisuje sklářská výtvarnice.
Když vloží formu do pece a postupně ji nechá zahřát na požadovanou teplotu, což je zhruba 660 stupňů Celsia, teplotu dále přidává, tak aby dosáhla pevného spečení střípků skla a potřebné struktury ztavení.
„To je závislé na druhu skla, záleží na jeho vlastnostech a teplotní roztažnosti. V procesu do pece nahlížím a kontroluji slinutí střepů, přičemž musím dát pozor, aby mi neohořelo obočí. Pak snižuju teplotu pece a sklo nechám pomalu chladnout. Většinou je tavba přibližně třídenní proces.“
Průmyslový papír, který pak na instalace využívá, zatěžuje řemeslně vyrobeným sklem. Instalace může být jak v horizontální, tak ve vertikální poloze ve tvaru V nebo U podle toho, jak potřebuje, aby se přizpůsobil prostoru. Při instalaci pracuje se světlem a prostorem, s kontrasty tíhy a lehkosti, pevnosti a křehkosti materiálů, které jsou si podobné.
„Papír se rodí z vláken, sklo zase ze střepů a dohromady dávají celek,“ přibližuje umělkyně.
Váchová se ke sklu dostala na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě. Po maturitě a dvouleté pauze zahájila studium návrhářství skla a šperku na katedře designu Fakulty textilní liberecké Technické univerzity. V ateliéru ji sklářskou tvorbou a tvorbou autorského šperku provázeli Ludmila Šikolová, Jana Střílková Válková, Václav Řezáč a Martin Jošt Pouzar, na magisterském studiu pak
Martin Hlubuček a později Lada Semecká.
Je umělkyní na volné noze a zvažuje vlastní značku. Kromě větších instalací se chce věnovat sklářskému designu i návrhům šperků ze skla v kombinaci s dalšími materiály.
„Mám štěstí, že moje maminka je keramička, takže mám k dispozici pec, sice malou, ale zatím mi pro moje potřeby stačí. Pro začínající umělce není úplně snadné najít si cestu na trh, proto nám pomáhají veškeré výstavy, sympozia, rezidence nebo open cally, díky nimž si naší práce všimnou třeba lidé ze zahraničí a sběratelé umění,“ zmiňuje Váchová.
Tu trochu mrzí, že Česko je málo otevřené hravosti, v zahraničí se v umění pouštějí více do experimentů a nebojí se vybočit z davu. „U nás jsme zvyklí mít prostě každou skleničku jednu jako druhou. Málokdy chceme věci, které nejsou na první pohled dokonalé, neumíme tolik ocenit originalitu. I když věřím, že pomalu se to začíná měnit,“ vysvětluje.
V dohledné době čeká uměleckou sklářku výstava Talenty na veletrhu v německém Mnichově, kde se bude prezentovat právě ručním papírem s rokajlem a také objektem s růžovým neonem s názvem Duvet.
Zhruba v polovině února pak proběhne v Galerii N v Jablonci nad Nisou vernisáž studentské výstavy s tématem Očekávání/čakání, kde bude její dílo rovněž k vidění.
The post Češka oživila starou sklářskou techniku. Dostala za to ekvivalent filmového Oscara appeared first on Forbes.