Moje soukromé strachy

V deváté minutě této vynikající přednášky mluví profesor Budil o projevu amerického presidenta Roosvelta z roku 1941 o tom, jaké hodnoty stojí za boj, aby v poválečném období zůstaly nebo pronikly do našich životů. Jmenoval tyto čtyři:

• Svoboda projevu;
• svoboda vyznání;
• svoboda od nedostatku;
• svoboda od strachu.

Prosazení těchto hodnot znamená zajištění absence strachu z perzekuce za to, co říkáme a jaké hodnoty vyznáváme a také absence obav z chudoby a války. Nemohl jsem jinak, než podívat se zpět na moje soukromé strachy a dovolte, abych se s Vámi o ně podělil.

Když mně bylo necelých deset let, v noci za bouřky se mi zdálo, že nás bombardují Němci a probudil jsem se s takovou hrůzou, že jsem běžel za rodiči do jejich manželské postele. A to jsem se narodil v únoru 1946, tedy při bombadování Prahy jsem byl ještě nenarozené dítě. A taky jsem dlouho nevěděl, že to vlastně byly americké mírové bomby.

V raném dětství jsem ve snu musel z neznámého důvodu projít podzemní chodbou, kde něco neidentifikovatelného létalo tam a zpět a tato úzkost mne tehdy paralyzovala jak ve snu, tak i ve skutečnosti. Později, v době pionýrských táborů s nočními bojovkami, na Sokolovských závodech branné zdatnosti se střelbou a hodem granátu na cíl, nebo na vodáckých akcích v rámci Svazarmu v samotě nocí a při ostraze kampu od dvou do čtyř hodin ráno jsem si uvědomil, že jediné, zejména v naší zemi, Československu, co mě může skutečně ohrozit, je jiný člověk. Tu hodinu ticha, ten přechod mezi dnem a nocí a první hlas červenky nebo kosa ve dvoře pražského bytu jsou nedílným vjemem přírody a mírového pobytu v ní.

Překvapivě ani kubánská krize nepřispěla k nějakému specifickému strachu. Vzpomínám na spolužáka, který na mé první chmelové brigádě přišel s tím, co bychom dnes klasifikovali jako poplašnou zprávu, tedy že nad Kubou létají rakety s kulomety. Ano, téměř v 16 letech jsme si takto, kromě atomové bomby, představovali nejúčinnější vojenské nářadíčko. Nepamatuji si, že bych tento sdílený fakt dementoval nebo se mu smál, o Kubě jsem věděl, ale tehdy, po vypuštění Sputniku, byla doba vědy a úspěchů a přes „dílčí“ nedostatky, jak se tehdy říkalo třeba nedostatku toaletního papíru, nás zářné dny očekávaly v Brzku.

Ten vtip, kupování lístku na vlak do Brzka, kde je masa i ostatních věcí dostatek, byl znám až později. Byl jsem z těch, co měli málem průser z prvomájového volání „Náš úděl je zcela lidský, vyrobit maso synteticky!“ To byla naše představa o vědeckém pokroku ve všech odvětvích, ovšem nikoliv zbrojním. Byla to doba bitev o zrno, dobývání (vlastního) uhlí a pravdy té doby čpěly propagandou.

Teprve pod vlivem školení, neustálých pouček a pozvolného našeptávání jak přežít nukleární útok, jsem si říkal, že když atomový hřib bude vpravo, musím do levého pangejtu s hlavou od výbuchu. A to jsem přitom už jsem znal ten vtip z rádia Jerevan:

Strach z války jsem dokonce tak nějak potlačoval i v době vojenské presenční služby v Klatovech, odkud jsme občas vyrazili při poplachu k jakési dědině poblíž, kde jsme leželi v příkopech, a místní, dávno zvyklí na naše hraní si na vojáčky, chodili nevšímavě kolem nás.

Ta tragikomická realita vojenských politických školení v pookupačním Československu, před tím čistka profesorů na vysokých školách, kádrování studentů, kterému náš ročník jen tak tak unikl, zatčení a odsouzení přátel z Hnutí revoluční mládeže nedával moc prostoru se bát nepřítele USA, dokonce i ta německá armáda v rozděleném Německu se zdála skoro přijatelná. Tehdy totiž Bundeswehr ještě neměl základny na Blízkém východě.

Neměl jsem žádný pocit strachu při odmítnutí kádrovacího pohovoru v mém prvním zaměstnání v Prachaticích, protože jsem nebyl členem KSČ a tudíž stranické prověrky se mě, podle mne, netýkaly. Myslel jsem si, že když se přestěhuji i s rodinou na druhou stranu republiky, nějak se těm stahujícím se černých mrakům vyhnu. Přece všude nemohou být lidé tak blbí jako tady, v pohraničí, kde na rozcestí místo směrovek byl obrovský plagát s prohlášením, že jsme ocelovou hrází socialismu. Ale v kanceláři Stavoprojektu měl můj kolega nad svým pracovním stolem obraz Poslušnica II.

Nedocenil jsem strachy některých spoluzaměstnanců o svoje karierní postupy, kteří neopomněli využít každé příležitosti k posílení svého odborného postavení z politické strany. Všechny tyto hlasy pečlivě zaznamenávaly tajné služby, tak jako v minulosti všechna hlášení domovníků o každém z nás, vytvářely složku, která, ač neviditelná, vytvářela neviditelné bariery v našich životech. Strach jsem ztratil teprve ve vězení, kde jsem přestal vidět rozdíl mezi vězni politickými a nepolitickými a kde jsem zažil při své desetidenní hladovce v litoměřické věznici pocit téměř absolutní svobody. Teprve tam jsem zažil kompletní ztrátu strachu a závislosti dokonce i na tom vězeňském žrádle.

A teprve potom jsem zažil tu neviditelnou hradbu, která určovala co smím a co nesmím, ten nesnesitelný pocit „nevyzpytatelných iracionálních perzekucí„, což je slovní spojení vypůjčené opět od prof. Ivo Budila (minuta 13:37 téhož videa).

Ano, i já dávám přednost „přehledné diskriminaci“ jako souboru známých pravidel.

Článek Moje soukromé strachy se nejdříve objevil na Outsidermedia.