Dnes ještě patříme milosrdnému věřiteli
21. 2. 2017
Tak jsem byl včera, v neděli, se svým synem v nákupním centru, koupit kablík k mobilu. Menší prodejna s telefony v mé ulici dávno zanikla, i musel jsem ekologicky osedlat zhruba 100 naftových koňských sil a urazit asi 10km tam. Synek navíc vyžadoval kulinářský zážitek ve fast foodu, a já si říkal, že si dám někde dobré kafe, uvedení dva a půl tunového zázraku automobilového průmyslu do chodu bylo dostatečně zdůvodněno.
Přijeli jsme na parkoviště obchodního centra, no narváno, parkoval jsem kdesi vzadu. Jako podnikatel koukám po autech, od pohledu podnikatelská auta, no ta jsou všechna na dluh, jinak řečeno, na splátky, ojetiny taky na dluh, to jedete do autobazaru místní dopravou, odjíždíte svým autem, akorát, že za auto nakonec zaplatíte 2x tolik. Tedy, skoro všechna auta na dluh.
Koukám na budovu a říkám si, tučné miliardy. Na dluh, dnes jinak řečeno, zahraniční prospěšná investice. Úroky jdou do zahraničí, nezdaněny. Jak je mezi podnikateli s nemovitostmi známo, byty a nákupní centra nesou cca 6% ročně a lze snadno zařídit, aby peníze tekly do zahraničí volně, samospádem, bez jakéhokoliv zdanění.
Vstoupím do haly, a koukám po zákaznících. Všichni krásně oblečení, bohatí a úspěšní. Důchodce v rádiovkách nevidím, asi v parku krmí holuby. Kdo je dnes bohatý? Soudci, prokurátoři, poslanci, političtí zaměstnanci, političtí podnikatelé, státní úředníci. Ti všichni žijí ze státních peněz. Ty jsou na dluh, protože stát prodělává. Taky advokáti a exekutoři. Ti žijí ze zákonů, schválených a vymáhaných tou první skupinou. Pana podnikatele z telefonní prodejny nepotkávám, asi někde zavádí éété, paní cukrářku nevidím, asi je na podpoře, nebo na důchodě. Ze státních peněz, na dluh.
V regálech elektro prodejny čínské zboží. To je taky na dluh, protože číňani mají s námi přebytkovou obchodní bilanci.
I zakoupili jsme se synkem čínský kablík v ceně 50kč a jdeme za kulinářským zážitkem.
Stojím ve frontě na kulinářský zážitek a maně přemýšlím. Za užívání mezinárodního obchodního jména, či frančízy odcházejí do zahraničí poplatky, takže provozovny s mezinárodním jménem u nás neplatí daně. Inu autorská a jiná práva. Firmy odvádějí pouze dépéhá, ale pozor, dépéhá platí zákazník, jako koncový uživatel. Firma to za zákazníka pouze odvádí. Dépéhá neovlivňuje firemní majetek, ani zisky, to vám snadno vysvětlí jakýkoliv účetní.
Všechno na dluh, evropská civilizace je zadlužená po až uši. Je to omyl, nebo úmysl? No úmysl, jistě. Kdo vlastní pohledávky, ovládá dlužníka. Kdo nás dnes ovládá? Zatím nevíme, a možná, že se to nikdy nedozvíme. Pohledávky lze prodávat, takže dnes patříme jednomu, zítra budeme patřit jinému. Kšeft je kšeft. Dluhy nikdy nesplatíme, to je jasné, kolonie Česko dnes dluží celkem 3 biliony korun. Část v dolarech. Ten dolarový dluh je krutá legrace, protože změnami kurzu koruny vůči dolaru lze z pohledávek vytřískat ještě více, než je úrok. A dlužník to ani nepochopí.
Tak si říkám, dnes ještě patříme milosrdnému věřiteli. Jezdíme si auty, máme kde bydlet a soudci a prokurátoři mají dostatek peněz. Třeba si nás někdy koupí páníček, který nebude tak hodný. To pak nebudeme jezdit auty a nebudeme mít kde bydlet. Možná, že si nás potom v Syrii vezmou jako imigranty.
Tak jsem byl včera, v neděli, se svým synem v nákupním centru, koupit kablík k mobilu. Menší prodejna s telefony v mé ulici dávno zanikla, i musel jsem ekologicky osedlat zhruba 100 naftových koňských sil a urazit asi 10km tam. Synek navíc vyžadoval kulinářský zážitek ve fast foodu, a já si říkal, že si dám někde dobré kafe, uvedení dva a půl tunového zázraku automobilového průmyslu do chodu bylo dostatečně zdůvodněno.
Přijeli jsme na parkoviště obchodního centra, no narváno, parkoval jsem kdesi vzadu. Jako podnikatel koukám po autech, od pohledu podnikatelská auta, no ta jsou všechna na dluh, jinak řečeno, na splátky, ojetiny taky na dluh, to jedete do autobazaru místní dopravou, odjíždíte svým autem, akorát, že za auto nakonec zaplatíte 2x tolik. Tedy, skoro všechna auta na dluh.
Koukám na budovu a říkám si, tučné miliardy. Na dluh, dnes jinak řečeno, zahraniční prospěšná investice. Úroky jdou do zahraničí, nezdaněny. Jak je mezi podnikateli s nemovitostmi známo, byty a nákupní centra nesou cca 6% ročně a lze snadno zařídit, aby peníze tekly do zahraničí volně, samospádem, bez jakéhokoliv zdanění.
Vstoupím do haly, a koukám po zákaznících. Všichni krásně oblečení, bohatí a úspěšní. Důchodce v rádiovkách nevidím, asi v parku krmí holuby. Kdo je dnes bohatý? Soudci, prokurátoři, poslanci, političtí zaměstnanci, političtí podnikatelé, státní úředníci. Ti všichni žijí ze státních peněz. Ty jsou na dluh, protože stát prodělává. Taky advokáti a exekutoři. Ti žijí ze zákonů, schválených a vymáhaných tou první skupinou. Pana podnikatele z telefonní prodejny nepotkávám, asi někde zavádí éété, paní cukrářku nevidím, asi je na podpoře, nebo na důchodě. Ze státních peněz, na dluh.
V regálech elektro prodejny čínské zboží. To je taky na dluh, protože číňani mají s námi přebytkovou obchodní bilanci.
I zakoupili jsme se synkem čínský kablík v ceně 50kč a jdeme za kulinářským zážitkem.
Stojím ve frontě na kulinářský zážitek a maně přemýšlím. Za užívání mezinárodního obchodního jména, či frančízy odcházejí do zahraničí poplatky, takže provozovny s mezinárodním jménem u nás neplatí daně. Inu autorská a jiná práva. Firmy odvádějí pouze dépéhá, ale pozor, dépéhá platí zákazník, jako koncový uživatel. Firma to za zákazníka pouze odvádí. Dépéhá neovlivňuje firemní majetek, ani zisky, to vám snadno vysvětlí jakýkoliv účetní.
Všechno na dluh, evropská civilizace je zadlužená po až uši. Je to omyl, nebo úmysl? No úmysl, jistě. Kdo vlastní pohledávky, ovládá dlužníka. Kdo nás dnes ovládá? Zatím nevíme, a možná, že se to nikdy nedozvíme. Pohledávky lze prodávat, takže dnes patříme jednomu, zítra budeme patřit jinému. Kšeft je kšeft. Dluhy nikdy nesplatíme, to je jasné, kolonie Česko dnes dluží celkem 3 biliony korun. Část v dolarech. Ten dolarový dluh je krutá legrace, protože změnami kurzu koruny vůči dolaru lze z pohledávek vytřískat ještě více, než je úrok. A dlužník to ani nepochopí.
Tak si říkám, dnes ještě patříme milosrdnému věřiteli. Jezdíme si auty, máme kde bydlet a soudci a prokurátoři mají dostatek peněz. Třeba si nás někdy koupí páníček, který nebude tak hodný. To pak nebudeme jezdit auty a nebudeme mít kde bydlet. Možná, že si nás potom v Syrii vezmou jako imigranty.