Vyrůstal se skicářem a modely. AI se nebojím, říká hvězdný designér
Proč výroba polstrované židle trvá klidně i tři roky? A proč designéry nenahradí AI? Na to odpovídal Forbesu jeden z nejznámějších britských designérů Edward Barber.
Česká veřejnost je může znát primárně jako autory olympijské pochodně z roku 2012. Barber & Osgerby ale přes tři dekády patří mezi světovou designérskou špičku.
Na kontě mají práce pro kultovní značky, jako je švýcarská Vitra nebo B&B Italia, ale také spolupráce s Rimowou, Supreme nebo Hermès. Jejich poslední novinkou je jídelní židle Mikado.
Jay Barber a Edward Osgerby založili studio složené ze svých příjmení po studiích architektury a interiérového designu na prestižní londýnské Royal College of Art. Svou praxi zprvu zaměřili právě na architekturu, ale v průběhu let se přeorientovali na průmyslový design.
Dopomohl jim k tomu i Giulio Cappellini, zakladatel věhlasné italské nábytkářské značky, když v roce 1997 zahlédl na londýnském veletrhu jejich autorský stolek a následnou spoluprací otevřel dvojici bránu do země designu – Itálie.
Studio, které v různých podobách funguje už téměř třicet let, staví na dlouhodobé spolupráci s předními světovými výrobci. Jedním z nich je vzpomínaná švýcarská Vitra, pro niž duo vytvořilo pohyblivou židli Tip Ton, sedací soupravu Mariposa nebo novátorské pracovní místo Soft Work.
Vedle toho designérský tandem navrhoval pro značku svítidel Flos, B&B Italia, Venini nebo Mutina. Některé jejich produkty jsou pak ve stálých sbírkách světových muzeí: například V&A v Londýně, newyorském Metropolitan Museum of Art, chicagském Art Institute nebo v Centre Pompidou.
Vitra představila vaši novou židli Mikado. Jak vypadá proces vzniku takové židle?
Všechno to začalo před pěti lety. Tento konkrétní projekt je zvláštní tím, že jeden z hlavních faktorů celého procesu byl trh. Na to ve studiu nebýváme zas tak zvyklí – často když něco navrhujeme, tak to prostě vyšleme do světa a doufáme, že to bude fungovat.
U židle Mikado se Vitra hodně zabývala tím, zda po ní bude na trhu poptávka, jaká by měla být její optimální cena a jaké varianty má nabízet. V tomto ohledu to byl pro nás vcelku obtížný projekt, protože obvykle pracujeme jinak.
K tomu všemu přičtěte, že sama kategorie čalouněných jídelních židlí není zrovna synonymem pro zajímavý nebo vysoce elegantní design. Stáli jsme tak před otázkou, jak tuhle židli pojmout, aby byla zajímavou.
Jak jste to vyřešili?
To je dobrá otázka. Snažili jsme se pro židli najít nějaký pohyb, což je element, který se nám povedlo dostat do všech projektů, které jsme kdy s Vitrou dělali. Jen připomenu: první objekt, plastová pohyblivá židle Tip Ton, byl celý o pohybu.
Pro Vitru jsme navrhli i pohovku Mariposa, ta zase měla pohyblivé opěradlo a područky. Další projekt, pracovní pohovka Soft Work, je pak na kolečkách.
Řekli jsme si proto, že když sedíte v restauraci dlouho u jídla, bylo by fajn, kdybyste mohli mít i trochu pohybu. A tak jsme experimentovali a nakonec ho zakomponovali do opěradla. Další zajímavostí, díky které Mikado ve velké nabídce jídelních židlí vynikne, jsou materiály.
Židle obsahuje minimum plastu a ten, který v ní je, je recyklovaný. To se ostatně týká všech komponentů. Všechny jdou rozebrat. Pokud se v průběhu let zlomí noha, poškodí se potah nebo opěradlo, stačí kus vzít a vyměnit za nový.
Od začátku projektu uplynulo pět let. To je běžná doba?
Ne, většina projektů tak dlouho netrvá. Musíme ale zmínit, že jsme ztratili hodně času kvůli covidu. Mnoho fabrik bylo zavřených, nemohli jsme cestovat, a tudíž se ani posouvat. Podobné projekty obvykle trvají dva nebo tři roky.
Teď si asi hodně lidí řekne: Co na produkci polstrované jídelní židle trvá tak dlouho?
Lidé si spíš myslí, že nám jako designérům trvá věčnost židli navrhnout. To ale není pravda, my většinou máme hotovo za několik měsíců. Jenže pak začnete dělat prototypy, zátěžové a ergonomické testy, jiní dělají analýzu nákladů a přínosů a průzkum trhu nebo stanovují ceny.
Je to dlouhý proces – minimálně zátěžové testy, které trvají klidně i půl roku, se totiž ještě opakují, když celý produkt poskládáte z jednotlivých komponentů. Když je dotestováno, vybíráte čalounění.
A jakmile je hotovo, nepředstavíte novinku hned, ale čekáte na nejbližší veletrh nebo jinou podobnou akci. A takto hravě ty tři roky nasbíráte…
V jednom z rozhovorů jste řekl, že začátek tvůrčího procesu vždy začíná u tužky a papíru. Pořád si své designy črtáte ručně?
Vždycky. Teď sice u sebe nemám skicák, ale jak vidíte (ukazuje pokreslené papíry, které má před sebou na stole) , neumím si nečrtat, dělám to opravdu pořád. Stejně jsme ve studiu postupovali i při tvorbě nové židle.
Ve světě architektury a designu se pohybujete více než třicet let. Je jeho největší proměnou tlak, aby byly produkty vyrobené udržitelně a vydržely ideálně desítky let?
Rozhodně – ale mám za to, že tohle pravidlo by mělo platit pro všechny, nejen pro výrobce, ale i konzumenty. U designu je to trochu složitější v tom, že vy jako designér k sobě vždy potřebujete nějakého partnera, tedy výrobce. A ten musí být otevřený dělání věcí udržitelně.
Kdybychom dělali nábytek s jinými výrobci, než se kterými běžně spolupracujeme, je klidně možné, že budou naše ambice udržitelnosti nabourávat. A co pak má designér dělat? Říct, že z projektu raději odstoupí, i když do něj vložil tolik času a energie?
Důležité je si tedy k sobě najít výrobního partnera s vnitřní integritou.
Abych ale odpověděl: o udržitelnosti se sice mluví dobrých patnáct let, ale na začátku debata neměla valné reálné dopady. Dnes už je tohle pro většinu firem stěžejní téma. Pro někoho proto, že opravdu věří, že je potřeba produkci promýšlet, pro jiné kvůli poptávce a zákaznickému tlaku.
Myslím, že jsme na dobré cestě, ale nebudu zastírat, že na nejrůznějších veletrzích vidíte nábytek, jehož komponenty nikdy v životě nepůjdou oddělit a který tím pádem nejde recyklovat.
Má podle vás design před sebou ještě nějaké výzvy? Například umělou inteligenci?
Záleží, o jakém designu se bavíme. Pokud jste do této chvíle dělali generický design nebo architekturu, je na místě otázka, do jaké míry je možné do procesu umělou inteligenci zapojit.
A pokud jste například výrobce, který nestaví na spolupráci s konkrétními designéry nebo vám nejde o velkou inovaci, dokážu si představit, že AI zadáte úkol typu „vygeneruj návrh dřevěné židle s polstrováním ve stylu dánského minimalismu nebo italského designu padesátých let“ a ona vám předloží deset nebo patnáct použitelných produktů, navíc nepodléhajících žádné autorské licenci.
Pokud vám jde o inovaci, nemyslím si, že by nás designéry měla umělá inteligence nějak ohrozit. Mám za to, že teď dokáže pouze kompilovat existující nápady.
Proto si myslím, že bude platit to, co údajně říkal Henry Ford: Když byste se několik století nazpět zeptali člověka s koněm, co by si přál, odpoví vám, že rychlejšího koně. Neřekne, že chce auto, protože o jeho existenci ještě nemá ponětí. A to podle mě platí i v tvůrčích oborech.
Ale co já vím, třeba za pět let budu jako designér úplně mimo a moji práci bude dělat právě umělá inteligence. (smích)
Chápu to správně, že si zatím neumíte představit práci s AI?
Možná nastane čas, kdy si nebudeme ve studiu umět s něčím poradit a na umělou inteligenci se nakonec obrátíme. Zatím jsme ale nic takového nezkoušeli, nepotřebovali jsme to…
A upřímně k tomu nemám žádný vztah. Jsem z generace, která vyrůstala na fyzickém modelování. Na vysoké škole jsme ani neměli počítače a když jsem je používal, tak jen na dvourozměrné architektonické výkresy. Nikdy mě to moc nebavilo.
Zase se vracíme k té tužce a papíru – to dokážu dělat hodiny bez přestávky, ale jakmile mám být tvůrčí za počítačem, můj mozek zamrzne.
Když kreslíte, nahodíte nápad na papír za několik sekund, kdežto v počítači tomu, alespoň v mém případě, předchází celá série nejrůznějších rozhodnutí. Jak má být linka tlustá? Jak udělat tuhle nebo jinou křivku?
Tohle u kreslení neřešíte, prostě vezmete tužku a črtáte. Proto je podle mě tento způsob daleko intuitivnější a ve výsledku i kreativnější.
Ještě bych se vrátila k designérskému procesu. Rozhodujete, jak se bude výsledný produkt jmenovat? Nebo to je na obchodním či marketingovém oddělení?
Určitě existují designéři, kteří si nechají poradit nebo se s vymýšlením jména nechtějí stresovat, ale my ve studiu vymýšlíme název vždy sami. Chceme firmě dodat kompletní balíček. Název má totiž velkou sílu, dává výrobku charakter a ideálně se dobře pamatuje.
Mikado například vychází ze stejnojmenné společenské hry, lampa Bellhop, kterou dnes prodává výrobce svítidel Flos, zase z podoby recepčního zvonku.
Není to ale žádná legrace. Najít jméno pro židli, které ještě nebylo použito, není jen tak. Proto má tolik nových produktů v názvu vymyšlená nebo schválně špatně napsaná slova. Také se používají čísla – jen je pak těžké si zapamatovat, jaké patří ke kterému výrobku.
Ráda bych se ještě zastavila u vaší teze z roku 2018, kdy jste společně s kolegou u představení pohovky Soft Work prohlásili, že pracovní stůl je mrtev, protože většina z nás pracuje na dálku, z kaváren nebo přímo z telefonů. Platí to podle vás, i když se po pandemii ukázalo, že s permanentní prací na dálku to nebude zas tak horké?
Upřímně myslím že ano, i když je samozřejmě pravda, že tohle prohlášení může znít až příliš dramaticky. Mám za to, že koncept velkých pracovních stolů v kancelářích je na ústupu, což ostatně potvrzují i klesající prodeje v těchto kategoriích.
Důvod, proč jsme Soft Work navrhli, byl jednoduchý. Když jsme dělali design jednomu hotelu v londýnské Shoreditch, všimli jsme si, že lidi rádi pracují téměř všude jinde než u stolu: na pohovkách, na křeslech, na zemi s laptopem na klíně.
Pokud jim to jejich práce dovolí, chtějí pracovní prostředí měnit: jednou pracovat z kanceláře, podruhé z kavárny…
Hodně lidí ale musí do kanceláře každý den chodit. Jak by tedy měl v době „úpadku“ klasického pracovního stolu vypadat?
Pokud pracujete jako účetní a ráno zasednete k počítači a odpoledne se z něj odhlásíte, tak se obávám, že se pracovního stolu nikdy nezbavíte. Pravděpodobně potřebujete velký nepřenosný monitor, což dost limituje všechny další možnosti.
Pokud je ale vaše práce trochu volnější, mělo by být v kanceláři hodně odlišných míst k sezení. Sedačky, křesla… A také přirozené světlo, vysoké stropy, přírodní materiály, chodby bez kancelářských koberců a ideálně hodně květin.
Na čem teď ve studiu pracujete?
Toho je! Spolupracujeme asi s patnácti firmami, s nimiž máme dlouhodobé vztahy. A každá z nich má alespoň jeden, ne-li více rozběhnutých projektů. Takže teď máme rozdělaných klidně i čtyřicet věcí najednou. Více bohužel prozradit nemůžu.
Co ale řeknu, je, že máme nového klienta. Zrovna minulý týden jsem za ním jel do New Yorku a vypadá to na zajímavou a vzrušující spolupráci. To je na povolání designéra nejlepší – většinou nevíte, co budete dělat další týden.
Tento týden například letím do Japonska, kde navštívím továrnu na výrobu džínoviny. Minule, když jsem tam letěl, jsem zase zavítal do výroby papírových stínidel, z níž pak vznikl náš další úspěšný projekt. S Jayem rádi objevujeme a kdykoli máme pocit, že jsme si na jednom místě příliš jistí, ztrácíme zájem.
V roce 2008 jste prohlásil, že váš vysněný produkt je most. To pořád platí?
Ne, tehdy jsme měli s Jayem architektonické studio, takže tohle prohlášení bylo ovlivněné naší praxí. Tu jsme následně prodali a začali se zaměřovat primárně na produktový design. A jestli mám dnes nějaký vysněný produkt? Nevím o něm. Rád budu dělat cokoli, co je nové a zajímavé.
Je naopak něco, co byste nikdy navrhovat nechtěl?
Asi bych nikdy nedělal na plastových hračkách pro děti. Nerad bych totiž dělal na čemkoli, co nikomu nijak neprospívá.
Abych to vysvětlil: asi před dvěma lety jsem byl na jedné dětské oslavě. Konala se v parku, všichni jsme leželi na trávě, bylo krásně. Během rozhovoru s kamarádem jsem se podíval na zem a uviděl kousek flitru, který pravděpodobně upadl z nějaké dětské hračky nebo kusu oblečení. Díval jsem se, jak si tak leží v trávě, a přemýšlel, odkud a jak se sem tenhle kousek zbytečného plastu dostal.
Kolika fabrikami prošel, aby se z něj stal flitr na kusu oblečení? A jak dlouho cestoval, než se dostal do Evropy, kde skončil zašlapaný v Hyde Parku? Tohle je tedy moje odpověď. Nic takového bych nikdy dělat nechtěl.