Když vás chválí Gándhí. Český art director se dostal mezi hollywoodskou špičku
Spolupracoval s Benem Kingsleym, Tildou Swinton, Michaelem Douglasem nebo třeba Rosamund Pikei. Příběh art directora Ondřeje Nekvasila lemují zvučná jména i tvrdá práce.
Spolupracoval s Benem Kingsleym, Tildou Swinton, Michaelem Douglasem, Rosamund Pike a mnohými dalšími filmovými hvězdami. Příběh art directora Ondřeje Nekvasila lemují zvučná jména před i za kamerou. A tvrdá práce.
Původně měl být architekt, nyní za prací u filmu jezdí po celém světě. Vypracoval se na špičku v oboru a za svou tvorbu získává ty nejprestižnější ceny. „V prostoru, ve kterém se snažím udržet, je konkurence celosvětová. Vím, že můj životopis je vedle životopisů z Nového Zélandu nebo z Ameriky,“ říká Ondřej Nekvasil.
Díky jeho práci ožívá čarovné, kouzelné i nehostinné prostředí, ve kterém se filmové hvězdy pohybují. „Jsem zodpovědný za všechno, co je před filmovou kamerou. Kromě herců,“ popisuje muž, který inspiraci pro kulisy i vzory čerpá z mikrosvěta přírody okolo nás.
Jeho práce je nepředvídatelná. Před nedávnem se vrátil z Kapského Města z natáčení třetí řady seriálu Kolo času. „Moc svého si plánovat nemůžete, protože nikdy nevíte, co se stane. Musím být spíš stále připravený,“ konstatuje Nekvasil.
Jeden sen by si ale ještě rád splnil: rád by točil s režisérem Martinem Scorsesem. „Pro mě je to příklad pana režiséra, který dělá tu klasickou filmařinu. Klasické odvyprávění příběhu bez zbytečných kudrlinek a zbytečných efektních záběrů. Je to prostě naprosto čistá práce,“ říká uznale.
Kdy netočí, nešéfuje až stopadesátičlennému týmu a nelétá po celém světě, učí na Akademii múzických umění. Po svém tatínkovi totiž zdědil potřebu šířit znalosti. „Taky měl pocit, že když někdo něco dělá, má to předat dál,“ vzpomíná Nekvasil.
Po otci zdědil i úctu k řemeslu, kdy s pýchou mluví o Barrandovu a jeho zaměstnancích. „Máme potenciál uspokojit zakázky z celého světa a otázka je, jestli se podaří udržet zájem producentů,“ hodnotí současný stav filmových pobídek.
Jak se dostáváte k největším hollywoodským filmům?
Do výběrového řízení jdou skoro vždycky všechny profese skrz nějaké výběrové řízení. Váš životopis se musí dostat k producentům a ti vyberou třeba tři. S těmi hovoří a pak se rozhodnou. To je základ – váš životopis se dostane na správné místo. Ve chvíli, kdy jde projekt do Evropy, mám relativně velkou šanci. Když mimo Evropu, tam je vše složitější.
Vám se ale prosadit povedlo.
Je to otázka náhod a shod okolností. Někdy se jedná až o bizarní záležitosti. Osobní zkušenost samozřejmě hraje obrovskou roli – producenti, se kterými jsem pracoval, mě třeba doporučí dalšímu producentovi.
Nedávno jste se vrátil z Kapského Města. Jaké to bylo?
Dotočili jsme třetí řadu fantasy seriálu Kolo času. Fantasy prostředí, pohádka, dobro, zlo, různé světy, různí lidé… Vizuálně to bude vypadat krásně, první dvě sezony jsou k vidění na Amazon Prime.
Jak dlouho práce trvala?
Loni jsem tam byl dohromady asi sedm týdnů, letos asi osm nebo devět. Někdy se dopředu neví, kam se pojede, protože tam je spousta činitelů, které to určí.
Jak vám tento životní styl sedí?
Někdy jsem z toho unavený, ale je to velmi zajímavé, zvlášť když se podaří najít lidi, kteří jsou naladěni na podobnou vlnu. Právě Jihoafrická republika takhle funguje. Lidi jsou tam velmi pracovití, je to taková zvláštní komunita lidí, kteří pracují na filmech a chtějí je dělat dobře.
Vždycky se nejlépe pracuje s těmi, kdo si váží, že mají práci. Vezměte si: byl covid, pak scenáristická stávka, projekty zmizely a lidé byli bez práce.
Dostal jste se ve své práci na špici. O práci s hollywoodskými hvězdami jste snil od mládí?
Já jsem původně architekt. Můj tatínek pracoval v divadle a já chtěl dělat scénografii divadel. To všechno jsem absolvoval. Pak se otevřel obor filmová scénografie, se studenty jsem pracoval na studentských filmech a postupně začal pracovat na české produkci.
Je tam nějaký klíčový moment?
První velkou práci jsem dostal na dvoudílném filmu o Anně Frankové v roce 2001. Vedoucí produkce Pavel Šolc tehdy věděl, že jsou v časových problémech, a na tu pozici mě navrhl – že by to mohlo být rychlejší než shánět někoho z ciziny.
Výsledek byl oceněn cenou Emmy za nejlepší výpravu roku. Na základě toho jsem dostal další špičkové nabídky. Není to vždy plynulé, ale principiálně to tak funguje.
Na svém kontě máte řadu nominací na různé ceny a mnohé z nich jste proměnil…
Projektů je taková řada a pracuje na nich tolik kvalitních lidí, že už nominace je obrovská radost. Samozřejmě je to skvělé, když ji proměníte, ale nemám na to klíč. Některé projekty, o kterých jsem si myslel, že jsou velmi nadějné, nikoho nezajímaly.
Co je vlastně konkrétní náplní vaší práce?
Jsem zodpovědný za všechno, co je před filmovou kamerou. Kromě herců. Čím je projekt větší, i tým je větší. Na jednom projektu pracuje celá řada architektů, výtvarníků, scénografů a jiných profesí. Anglicky se tomu říká art department.
A toho vy jste šéfem.
Ano. Čtu scénář, vizualizuji si ho a pak úzce spolupracuji s takzvaným „showrunnerem“, vedoucím projektu, který má rozhodující slovo. Když je ve scénáři například kavárna, tak musíte vymyslet, jestli má být malá, nebo luxusní. Pak nabídnete reference a rozjedete se na obhlídky po městě. To samé se týká i exteriérů.
Obecně to začíná hledáním vizuálních referencí, reálných lokací. Pokračuji vytvořením moodboardu, který prezentujete režisérovi a producentům. Pak třeba zjistíte, že mají úplně jinou představu, a začnete znovu. Vyvažujete samozřejmě finanční stránku rozpočtu. To je kámen úrazu.
Narážíte často na finanční mantinely?
Záleží na projektu. Vždy máte finanční a časové mantinely. Například film V utajení, který se odehrával v Londýně, jsme točili ze tří čtvrtin v Praze.
To mi shodou okolností připomínáte, jak můj dědeček (spisovatel a publicista Zdeněk Mahler, pozn. red.) pro film Amadeus vymyslel místo Vídně levnější variantu: Kroměříž.
Ano, Kroměříž má monumentální prostory, které jsou v tom samém stylu jako Schönbrunn. Jediný zámek, který tomu může konkurovat, jsou Valtice, kde se také točil televizní seriál Marie Terezie.
Takže je levnější točit v Česku?
Aspektů je celá řada, to určuje producent. Klíčové jsou peníze samozřejmě, pak lokace a bezpečí. Například většina filmů, které se odehrávají v arabském světě, se točí v Maroku. Je to arabský svět, který je ale nejvíc vstřícný k tomu, aby se tam točily filmy.
Koukáte se potom na filmy zpětně, nebo už máte hlavu jinde a přemýšlíte o dalších?
Vždycky se na ně dívám minimálně jednou, někdy víckrát. Hodně trpím, vždycky vidím, co by mohlo být lepší a kde jsou chyby.
Máte i nějakou špatnou zkušenost?
Jednou se mi stalo, že finance na projekt nebyly dostatečné, aby se točilo ve Velké Británii. Najednou jsme zjistili, že po velmi slibném začátku nejsou žádné další prostředky. Všechno se muselo strašně osekávat a závěr byl hodně vizuálně tristní.
Jaká je konkurence ve vašem oboru?
Velká. Je jedno, z jaké země pocházíte. Teď v Jihoafrické republice jsme měli tři režiséry: Američanku, Ira a Angličana. Kameramani byli Angličan, Francouz a Američan, maskérka z Nového Zélandu… V prostoru, ve kterém se snažím udržet, je konkurence celosvětová. Vím, že můj životopis je vedle životopisů z Nového Zélandu nebo z Ameriky.
V Praze se měl údajně natáčet Harry Potter, ale maminka Daniela Radcliffa nechtěla – měla pocit, že Praha není bezpečné město. Jaká je vaše zkušenost?
V roce 2005 jsme točili film Iluzionista a já pak v rozhovoru četl, že herec Paul Giamatti měl pocit, že je prostě Praha jako plná kapsářů. Mohla to být špatná zkušenost nebo subjektivní pocit. Já tehdy Prahu takhle nevnímal.
Máte nějaký sen, který byste si ještě rád splnil?
Ještě bych rád chvilku pracoval (smích). Rád bych dělal nějaký dobový projekt. Obdivuju filmy Martina Scorseseho, které jsou detailně propracované.
Už jste s ním pracoval?
Ještě ne. Pro mě je to příklad „pana režiséra“, který dělá tu klasickou filmařinu. Klasické odvyprávění příběhu bez zbytečných kudrlinek a zbytečných efektních záběrů. Je to prostě naprosto čistá práce, dokonalá ve všem – z hlediska scénáře, herecky, maskami, výpravou. O takový projekt bych opravdu stál.
Když se vrátíme zpátky do Čech, jaký vztah máte k Barrandovu?
Před lety jsme dělali seriál Soumrak templářů. Jenže celá barrandovská dekorace shořela. Byl to jeden z největších požárů v Praze a zdálo se, že projekt padne, ale zafungovala profesní hrdost: lidé na Barrandově si řekli, že to dokážou postavit znova a za neuvěřitelně zkrácených podmínek.
Když je třeba, pracujeme v sobotu a v neděli, aby něco vzniklo včas. Práce u filmu je specifická. Musíte s tím počítat, když do toho jdete.
A je něčím specifický přímo Barrandov?
Už Miloš Havel věděl, že Barrandov je na český trh strašně velký – první dva ateliéry byly moc velké. V roce 1933 přemýšlel o tom, že by se v Čechách mohly vyrábět věci pro zahraniční trh, tenkrát Německo a Francie.
Dnes jsou zde kapacity technické i výrobní a špičková profesionalita lidí odpovídá světové úrovni, ale je to zakázková výroba. A je otázka, jestli se podaří udržet. Je to o boji o filmové pobídky. Máme potenciál uspokojit zakázky z celého světa a otázkou je, jestli se podaří udržet zájem producentů.
Stojíme proti Anglii, která je centrem všeho v Evropě, protože má kapacity, všechny prostředky, anglicky mluvící herce a velmi luxusní pobídky. České pobídky mají limit a lidi to odláká. V Budapešti dřív neměli tak velká a dobrá studia, ale náš náskok dohnali.
Jak si vedeme z hlediska výroby filmu?
Mám rád lidi, kteří dokážou něco vyrobit. Z jedné strany vjedou prkna a z druhé vyjde stůl… Víte, co myslím? To mě fascinuje a takoví lidé tu jsou. Kováři, zámečníci, truhláři, modeláři, zlatníci a další.
Je mi líto každé sklárny, která padne.
Je potřeba, aby naše země měla kromě mega firem i tyhle malé firmy a malé produkty, protože vytvářejí kulturu země. To je takový můj emoční a sentimentální pohled. Podle mě je důležité, aby země fungovala jak high tech, tak vlastně low tech. A je mi líto každé sklárny, která padne.
A jak se vám vedle pracantů dělá s hollywoodskými hvězdami?
Moje profese je zvláštní v tom, že já s herci ani vlastně moc nemluvím, protože vždycky skončím, když oni přicházejí. Dekorace je hotová ve chvíli, kdy to režisér převezme, začíná se zkoušet a točit.
Mám ale jednu intenzivní vzpomínku. Na svém prvním velkém projektu jsem se vyloženě klepal z toho, že v mých dekoracích bude hrát Ben Kingsley, kterého jsem měl za totální hvězdu. Vzpomínám, jak se jeho Gándhí promítal ještě před revolucí tady v Česku a já na něm byl v nějakém klubovém kině. Když film skončil a dojely titulky, lidé tleskali.
A najednou mi Ben Kingsley po režisérovi vzkazuje, že se mnou chce mluvit. Přišel pak za mnou a řekl mi, že jsou to fakt skvělé dekorace, že mu neskutečně sedly a dobře se mu v nich hraje. Moment, kdy k vám přijde herec do art departmentu a poděkuje, je nezvyklý.
Kolik lidí je ve vašem týmu?
Nějakých sto padesát lidí – a viditelný štáb na natáčení asi jen šest. Všichni ostatní jsou neviditelní. Jsou hotoví ve chvíli, kdy přichází natáčecí štáb.
Co vás čeká v budoucnu? Jak moc musíte plánovat svou práci?
Moc si svého plánovat nemůžete, protože nikdy nevíte, co se stane. Musím být spíš stále připravený. V tuhle chvíli se věnuju škole, učím svůj obor v rámci pražské Akademie múzických umění. Když už člověk něco zná, měl by to předávat dál. Je to nějaká moje nostalgie, kterou mám asi po tatínkovi.
Měl to podobně?
Taky měl pocit, že když někdo něco dělá, má to předat dál.